No a nedalo mi abych ,když už jsem v těchto končinách nenavštívila Velké Losiny-zámek a vyhlášenou výrobu papíru.Přes Červeno horské sedlo to už byl jen kousek.Ale kdo by tudy jezdil.
Počasí mi přálo a tak jsem hned ráno sedla do svého Zlatouška vzala si fotoaparát a vydala se na cestu.Myslela jsem si,že to zvládnu i tentokrát bez navigace.No ale když už jsem si nevěděla fakt rady,holku jsem vytáhla,zadala cíl a bezmezně jí důvěřovala.
Vedla mě pěkně ale když se silnice začala nenápadně zužovat a byla čím dál tím více podobající se spíš rozdrobené stezce-měla jsem pocit, že se tudy normálně nejezdí.Okolo jen pole a pasoucí se krávy.
Naštěstí jsem po delší době míjela obydlený domek a bylo mi jasné,že jestliže tady žijí lidé a cesta je jen ta po které jedu-tak musí být obyvateli domu využívaná.
Jaká byla moje úleva když po asi pěti kilometrech cesta přecházela v normální sice stále úzkou ale zpevněnou silnici.A co mi udělalo ještě větší radost-konečně jsem začala potkávat auta.Jak nádherný pocit jsem zažívala být opět v civilizaci.
Zámek byl nádherný-upravený .Udělala jsem si pár fotek a zamířila pátrat kde by zde mohla být papírna.
Stačilo ujít jen několik metrů a hned jsem jí našla.Po zakoupení vstupenky a krásného ručního papíru v místní prodejničce začala prohlídka.
Velice milá paní naši skupinku zasvětila do tajů výroby ručního papíru.Překvapilo mě,že jeden papír vyrobený v této papírně projde dvaceti páry ruk a vyrábí se osm dní.
Papír putuje do celého světa a také na hrad do prezidentské kanceláře.
Svůj celodenní výlet jsem ukončila v papírenské restauraci- po výborném obědě jsem se vydala zpátky a tentokrát ne po okrsku ale přes Červeno horské sedlo-směrem na Jeseník.Cesta sice hodně klikatá ale zato široká.
Počasí mi přálo a tak jsem hned ráno sedla do svého Zlatouška vzala si fotoaparát a vydala se na cestu.Myslela jsem si,že to zvládnu i tentokrát bez navigace.No ale když už jsem si nevěděla fakt rady,holku jsem vytáhla,zadala cíl a bezmezně jí důvěřovala.
Vedla mě pěkně ale když se silnice začala nenápadně zužovat a byla čím dál tím více podobající se spíš rozdrobené stezce-měla jsem pocit, že se tudy normálně nejezdí.Okolo jen pole a pasoucí se krávy.
Naštěstí jsem po delší době míjela obydlený domek a bylo mi jasné,že jestliže tady žijí lidé a cesta je jen ta po které jedu-tak musí být obyvateli domu využívaná.
Jaká byla moje úleva když po asi pěti kilometrech cesta přecházela v normální sice stále úzkou ale zpevněnou silnici.A co mi udělalo ještě větší radost-konečně jsem začala potkávat auta.Jak nádherný pocit jsem zažívala být opět v civilizaci.
Velice milá paní naši skupinku zasvětila do tajů výroby ručního papíru.Překvapilo mě,že jeden papír vyrobený v této papírně projde dvaceti páry ruk a vyrábí se osm dní.
Papír putuje do celého světa a také na hrad do prezidentské kanceláře.
Žádné komentáře:
Okomentovat